Obsah
A dialog je to forma komunikace mezi dvěma nebo více lidmi. „Dialog“ se nazývá jak písemná forma, tak jakýkoli druh ústní komunikace v každodenním životě.
V divadle herci orálně vedou dialogy, které nacházejí svou písemnou formu v dramatické literatuře. Dialogy, které slyšíme ve filmu a televizi, mají také písemnou formu ve skriptech.
V jiných formách literatury také najdeme dialogy. Rozhovory jsou formou dialogu, který obvykle probíhá nejprve orálně a poté je zahrnut v písemné formě do článků v knihách nebo časopisech. V narativní literatuře jsou dialogy okamžiky, kdy postavy mluví.
Dialogy jsou obvykle označeny skriptem na začátku projevu každého člověka. Když postava dohraje, napíše tečku. Skripty lze také použít k objasnění toho, co postava dělá, když mluví. V jiných formátech, jako je dramatický formát, předchází každému parlamentu jméno mluvící postavy a dvojtečka.
- Viz také: Monolog
Příklady krátkých dialogů
Ma Joad: Tommy, nikoho nezabiješ, že?
Tom Joad: Ne, mami, to ne. Není to tak. Je to jen o tom, protože jsem každopádně psancem a možná něco dokážu. Možná můžete něco zjistit, prohledat a možná zjistit, co se děje, a pak zjistit, zda je s tím něco možné udělat. Jasně jsem o tom nepřemýšlel, mami. Nemohu. Nevím dost.
Ma Joad: Jak o tobě budu vědět, Tommy? Mohli by tě zabít a já bych to nikdy nevěděl. Mohli by ti ublížit. Jak to mám vědět?
Tom Joad: Možná to řekl Casy. Nemáš vlastní duši. Jen kousek velké duše, velké duše, která patří nám všem.
Ma Joad: A pak ... No a co, Tome?
Tom Joad: Pak na tom nezáleží. Budu kdekoli ve tmě Budu všude, kamkoli se podíváš. Kdekoli se bude bojovat o hladové k jídlu, budu tam. Tam, kde policista bije muže, tam budu. Budu ve způsobu, jakým muži křičí, když se rozčílí. Budu se smát dětem, když budou mít hlad a budou vědět, že večeře je hotová. A až budou lidé jíst, co si vypěstují, a žít v domech, které postavili, budu tam také.
Ma Joad: Nerozumím, Tome.
Tom Joad: Ani já, mami, ale o tom jsem přemýšlel.
(Viñas de Ira, režie John Ford.)
Fernando: Slečno ...
Francisquita: Pán ...
Fernando: Nechte ho zastavit, omluvte mě.
Francisquita matka: Co je to, Francisca?
Francisquita: Nic, matko. Kapesník, který mi dáváš. Počkej, nevím, jestli je moje.
Fernando: To je vaše, potvrzuji.
Francisquita: Je to trochu nešité?
Fernando: Opravdu.
Francisquita: Je to náhodou krajka?
Fernando: Ano, věřím vám.
Francisquita: Je moje.
Fernando: A efe.
Francisquita: Francisca znamená.
Fernando: Je to velmi krásné!
Francisquita: Ačkoli se značky shodují s mým vyšívaným kapesníkem, pokud se ho nějaká paní zeptá, jestli jsi ho našel, řekni jí, že zde žije vdova po Coronadovi a že její dcera ji má pro svého majitele.
Fernando: Ztraťte se, paní, dávejte si pozor.
Francisquita: Sbohem!
Fernando: Ahoj!
(Doña Francisquita, lyrická komedie o třech dějstvích. Text Federica Romera a Guillerma Fernándeze Shawa.)
- Dobrý den.
- Dobrý den. Jak vám mohu pomoci?
- Potřebuji dvě kila chleba, prosím.
- Dvě kila chleba. Jsou zde. Něco dalšího?
- Nic jiného. Kolik ti dlužím?
- Třicet pesos.
- Tady máš.
- Díky moc. Dobré odpoledne.
- Dobré odpoledne.
HUMBERTO: Vy ... Máte toho hodně co dělat?
ARÓN: Jak?
HUMBERTO: Myslím ... pokud toho máte hodně?
ARON: Ne ... ne, jen půl hodiny. Čekáte, až to dokončím?
HUMBERTO: Ano ...
ARON: Je to tak, že zítra musím dodat rovnováhu ... nejlepší je, že přijdu dřív a dojedu ... pokud dojedu ... Jste najatý společností nebo budovou?
HUMBERTO: Společnost.
ARON: (zpívá jingle společnosti) Sugarpoint, Sugarpoint. Všichni jsme ze společnosti Sugarpoint ... Jsme ze stejné společnosti ...
HUMBERTO: Ano.
ARON: Máte někoho, kdo vám dá daň?
HUMBERTO: Ne.
ARON: Jestli chceš, můžu. První rok zdarma.
HUMBERTO: Děkuji.
ARON: Vyprší za devět dní. Ženatý nebo svobodný?
HUMBERTO: Single.
ARON: Jsem ženatý se svou matkou. Uvidíme se zítra, Humberto!
HUMBERTO: Uvidíme se zítra! ... Arón.
(Výňatky z „Rebatibles“ Normana Briskiho.)
- Promiňte.
- Ano, řekni mi.
- Neviděl jsi tady černého psa?
- Dnes ráno prošlo několik psů.
- Hledám ten, který má modrý límec.
- Jo, bylo to ve směru do parku, jen před chvílí.
- Mockrát vám děkuji.
- Sbohem.
Juan: Čí je to deštník?
Ana: Nevím, není to moje.
Juan: Zapomněl někdo na chodbě deštník?
Alberto: Já ne.
Diana: Já ne.
Juan: Takže kdo ho opustil?
Ana: Margarita tu byla dříve. Pravděpodobně je její.
Juan: Zavolám jí, abych jí oznámil, že je tady.
„Promiňte, že jsem přišel tak pozdě,“ začal; a pak najednou ztratila nad sebou kontrolu, rozběhla se k mé ženě, objala ji kolem krku a rozplakala se jí na rameni. Ach, mám takový velký problém! -vzlyk-. Opravdu potřebuji někoho, kdo by mi pomohl!
„Ale je to Kate Whitneyová!“ řekla moje žena a zvedla závoj. Děsila jsi mě, Kate! Když jsi přišel, neměl jsem tušení, kdo jsi.
-Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem tě hned viděl. Jako obvykle. Lidé v nesnázích se hrnuli k mé ženě jako ptáci v majáku.
-Byli jste velmi laskaví. Nyní si dejte víno a vodu, sedněte si a řekněte nám o tom všechno. Nebo chcete, abych poslal Jamese do postele?
-O, ne, ne. Potřebuji také radu a pomoc lékaře. Je to o Isovi. Nebyl doma dva dny. Bojím se o něj!
(„Muž se zkrouceným rtem,“ Arthur Conan Doyle.)
- Promiňte, to je moje místo.
- Jsi si jistá?
- Ano, můj lístek říká šestá řada, sedadlo dvanáct. Je to stejné.
- Promiňte, viděl jsem špatně svůj vchod. Moje místo je dvě. Už jsem opustil vaše místo.
- Díky moc.
- Žádný problém.
- Vidím, že je rozbité okno, hm?
- Ano, pane - řekl druhý, velmi znepokojený tím, že mu dá změnu, a aniž by věnoval velkou pozornost Valentinovi.
Valentin tiše přidal statný tip. V tomto okamžiku se číšník stal komunikativním:
- Ano, pane; úžasná věc.
- Opravdu? Pověz nám, jak to bylo - řekl detektiv, jako by bez toho, aby dával větší důležitost.
- Vidíte: vstoupili dva kněží, dva zahraniční kněží těch, kteří jsou nyní tady. Požádali o něco k jídlu, jedli velmi tiše, jeden zaplatil a odešel. Ten druhý měl odejít také, když jsem si uvědomil, že mi bylo vyplaceno trojnásobek dlužné částky. «Ahoj ty (řekl jsem svému muži, který už prošel dveřmi), zaplatil jsi mi víc než účet. »« Ah? », Odpověděl s velkou lhostejností. „Ano,“ řekl jsem a ukázal mu poznámku ... No, to, co se stalo, je nevysvětlitelné.
- Proč?
- Protože bych přísahal podle Bible svaté, že jsem na notu napsal čtyři šilinky, a teď jsem našel postavu čtrnácti šilinků.
- A pak? - řekl Valentin pomalu, ale s planoucíma očima.
- Později mi farář, který byl ve dveřích, řekl velmi klidně: «Je mi líto zaplést vaše účty; ale zaplatím za okno. » „Jaké vitráže?“ „Ten, kterého právě rozbiju“; a vyložil tam deštník.
(„Modrý kříž“, G. K. Chesterton.)
- Ahoj?
- Ahoj, já jsem Juan.
- Ahoj Juane, jak se máš?
- Dobře díky. Mohl bych mluvit s Julií? Nemohu se dostat k tvému telefonu.
- Řekl mi, že mu v telefonu došla baterie. Už se mi s ní stalo.
- Díky moc.
- Žádný problém.
